Herzmann, Jan - Komárek, Martin: Proč právě Zeman (recenze)

15. leden 2014 PhDr. Vladimír Hanáček, Ph.D. komentáře

Udělat si prvotní obrázek o publikaci autorů Jana Herzmanna a Martina Komárka Proč právě Zeman s podtitulem Zákulisní drama voleb, Alchymie volebních průzkumů lze již předtím, než bychom ji vůbec otevřeli, a to na základě jmen autorů. Jan Herzmann je známý sociolog -výzkumník, v období zachyceném v knize byl zaměstnancem agentury ppm factum. Martin Komárek v publikaci vystupuje jako dlouholetý politický komentátor Mladé fronty DNES (kniha vznikla ještě před jeho vstupem do politiky).

Zdroj: commons.wikimedia.org

Udělat si prvotní obrázek o publikaci autorů Jana Herzmanna a Martina Komárka Proč právě Zeman s podtitulem Zákulisní drama voleb, Alchymie volebních průzkumů lze již předtím, než bychom ji vůbec otevřeli, a to na základě jmen autorů. Jan Herzmann je známý sociolog -výzkumník, v období zachyceném v knize byl zaměstnancem agentury ppm factum. Martin Komárek v publikaci vystupuje jako dlouholetý politický komentátor Mladé fronty DNES (kniha vznikla ještě před jeho vstupem do politiky).

Celkové vyznění publikaci přibližuje publicisticko-sociologické reflexi průběhu volební kampaně a pokusu o vysvětlení volebních výsledků na základě výstupů zmíněných průzkumů. Kniha též dokumentuje účast obou autorů na zákulisním dění první přímé prezidentské volby a jejich zásadní zážitky z jejího průběhu. V případě Herzmannově se jedná především o podmínky realizace a výstupy sociologických šetření, které v průběhu dvanácti měsíců před volbou agentura ppm factum realizovala. Čtenář se dozví o pozoruhodných detailech z Herzmannových osobních schůzek se zástupci jednotlivých volebních týmů i samotnými kandidáty, podmínkách uzavírání objednávek pro zadání jednotlivých průzkumů, jakož i o očekáváních a dojmech z jejich výstupů. Komárek pak Herzmannovy výpovědi doplňuje vlastními poznatky z průběhu kampaně a komunikace s kandidáty.

Intersubjektivní charakter kombinovaný se sociologickými premisami jistě dodává Herzmannově a Komárkově publikaci na zajímavosti a empirické přidané hodnotě, ovšem z hlediska schopnosti odpovědět na položené výzkumné otázky, je zároveň i její slabinou. Klíčové výzkumné proměnné, které lze shrnout do věty „proč to dopadlo, jak to dopadlo?“, jsou totiž obsahově postaveny tak, že dalece překračují prostor, v němž se pohybují a k němuž jsou z hlediska výpovědní hodnoty politická sociologie i publicistika kompetentní. Analyzovaný jev je v tomto případě až příliš determinován diskrepancemi mezi symbolickými a reálnými obsahy, jimiž se zaobírá spíše politologie.

Publikace věnuje prioritní pozornost třem vzájemně propojeným otázkám. Další dotazy týkající se vlivu dění v zákulisí voleb a moci volebních průzkumů jsou již spíše sekundárního významu, neboť sami autoři svou vlastní reflexí dokazují relativitu příslušných odpovědí. Zákulisní rošády jistě měly podstatný dopad na volební výsledky, ale nelze je považovat za hlavní determinanty. Moc, resp. formativní funkce, volebních průzkumů je sice za určitých okolností výrazná, ale nedává jim možnost naplňovat roli prediktivního nástroje. Jak nakonec podotýká i sám Jan Herzmann, průzkumy představují něco jako fotku stavu v daný moment, který se ovšem může změnit během krátké doby.

Co by se stalo, kdyby kandidoval Jan Švejnar?

Odpověď volebních průzkumů na tuto otázku lze vyčíst nejen z předložené evidence vývoje voličských preferencí Jana Švejnara, které se po celé sledované období až do ohlášení Švejnarova odstoupení z volby v září 2012 pohybovaly nad hranicí 10 %, ale též z Herzmannovy analýzy skupinových charakteristik potenciálních Švejnarových voličů: lidé s vyšším příjmem a vzděláním z větších měst poptávající nestranického kandidáta. Z této skutečnosti Herzmann vyvodil podobnost zdrojů voličské legitimace Jana Fischera a Jana Švejnara a přiznává se k tomu, že v jednání s oběma kandidáty v předjaří roku 2012 přišel s návrhem možnosti „hamburgerové dvojkandidatury“ obou osobností v duchu amerického modelu: prezident – viceprezident. Sám však připouští, že si byl vědom, že pro tento návrh není v ČR dostatečná institucionální opora. Přesto však Herzmann podobnou ideu prezentoval oběma kandidátům a ve Švejnarově případě navíc interpretaci volebních průzkumů doplnil sdělením o klíčovém významu poptávky po nestranických či minimálně neparlamentních kandidátech. Na základě tohoto důrazu se snažil Švejnarovi rozmluvit snahu stát se oficiálním prezidentským kandidátem ČSSD. To, že Švejnar tuto nabídku nevyslyšel, několik dalších měsíců lavíroval a poté se kandidatury vzdal, oba autoři známému ekonomovi latentně vyčítají. Herzmannova hypotéza, že společnost poptává nestranické kandidáty do té míry, že úspěch straníka je téměř vyloučen, však není zcela v souladu s hypotézou, že zárukou úspěchu by mohla být kandidatura toliko jednoho nestranického kandidáta. Nejen, že do druhého kola nakonec postoupili dva straničtí kandidáti, nýbrž ani samostatná kandidatura bez Švejnarovy konkurence Janu Fischerovi vůbec nepomohla. Švejnarovo odstoupení od kandidatury nepochybně stojí na pozadí postupného růstu preferencí dalších tří kandidátů: Karla Schwarzenberga, Jiřího Dienstbiera a Vladimíra Franze. Zbývá se tedy zaměřit na otázku, proč se Švejnarovy preference nepřelily naopak k Fischerovi coby kandidujícímu nestraníkovi? Odpověď spočívá v tom, že oba Janové zřetelně oslovovali jinak sociodemograficky, ale i politicky definovanou skupinu voličů. Zatímco Fischer získával výraznější podporu mezi pravicovými voliči v regionech, Švejnar oslovoval převážně „velkoměstské liberály“, přičemž limity takto získané podpory byly potvrzeny poté, co ho v preferencích v červenci 2012 předstihl adept tradičních levicových voličů Miloš Zeman. Právě zásadně odlišné zdroje legitimace Fischera a Švejnara jsou při této úvaze rozhodující.

Proč Fischer propadl a uspěl Schwarzenberg?

Druhá klíčová otázka směřuje k příčinám zásadní změny preferencí Jana Fischera a Karla Schwarzenberga v týdnu před prvním kolem. Herzmann podotýká, že tento nástup se nedal v průzkumech nijak předvídat. Komárek dále poukazuje na charakter kampaní obou kandidátů, „revoluční“ mobilizaci Schwarzenbergových příznivců, jakož i Fischerovo chybné fázování předvolební kampaně. Tyto hypotézy jsou samozřejmě správné, avšak nikoliv vyčerpávající. Fischerovy zásadní chyby totiž nebyly jen formální povahy, nýbrž především špatně pochopené obsahově-politické pohnutky voličů k jeho podpoře. Fischer si nedokázal udržet velkou část pravicových voličů zklamaných z politiky Nečasovy vlády, kteří hledali alternativu k vládním kandidátům. Potenciální podporovatele odradil především přílišným důrazem na vlastní nestranickou pozici, která v horké fázi jeho kampaně na podzim 2012 nepozorovaně přerostla v otevřeně antiestablishmentové a vypjatě antistranické zacílení, což navíc u bývalého (byť úřednického) premiéra a také předlistopadového člena KSČ nepůsobilo zcela věrohodně. To, že pravicoví voliči nakonec „vzali na milost“ vládního kandidáta, pak nebylo dáno jen horečnou schwarzenbergovskou mobilizací, ale také absencí atraktivnějšího „nevládního“ kandidáta. V Herzmannově a Komárkově publikaci však připomínku těchto obsahových souvislostí nenajdeme.

Proč Schwarzenberg na Zemana nestačil?

Konečný výsledek druhého kola nakonec agentura ppm factum předpověděla s týdenním předstihem téměř přesně. Z jejích dlouhodobých šetření pak bylo zřejmé, že Miloš Zeman by v párovém souboji Karla Schwarzenberga porazil vždy, a to i již v prosinci 2012 poměrem 70:30. Výsledek tak nebyl žádným překvapením, avšak autoři podotýkají, že konečný charakter finále v podobě souboje levice s pravicí nebyl dlouho očekáván. Výše uvedené souvislosti pak ukazují, že všeobecné předpoklady byly postaveny na podcenění pravo-levé socioekonomické osy, která byla konstantně nahrazována jinými tématy. Herzmannnova sociologická šetření (a koneckonců i volební geografie druhého kola) však jasně ukazují její dominanci, přestože ještě dnes můžeme často slyšet interpretace, že druhé kolo bylo soubojem „dobra se zlem“, do jehož výsledku se promítly faktory nesouvisející se socioekonomickým charakterem společnosti.

Odpovědná redaktorka: Nikola Klímová

Jak citovat tento text?

Hanáček,, Vladimír. Herzmann, Jan - Komárek, Martin: Proč právě Zeman (recenze) [online]. E-polis.cz, 15. leden 2014. [cit. 2024-12-13]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/herzmann-jan-komarek-martin-proc-prave-zeman-recenze.html>. ISSN 1801-1438.