Vztah církve a státu ve Španělsku

29. únor 2012 Monika Dvořáková komentáře

Vztah církve a státu ve Španělsku

Úvod

Větší část španělského obyvatelstva se hlásí ke katolické církvi – podle deníku El Público (10. 5. 2010) je to 73,2 %. Zajímavé ovšem je, že praktikujících katolíků je pouze 13,7 %. Španělská katolická církev shledává tato čísla jako velmi znepokojující, poněvadž s přibývajícími léty praktikujících katolíků nejen ubývá, ale také se zvyšuje počet ateistů nebo chcete-li nevěřících. V roce 2010 to bylo podle El Público již 22,2 %. Ale to není to jediné, co znepokojuje Římskokatolickou církev ve Španělsku. Je to především nárůst imigrantů a tím pádem i zvyšující se počet občanů, kteří vyznávají buddhismus, islám nebo judaismus. Podle CIS[1] tvoří nyní 2,6 % společnosti (CIS 2011: 21).

Již z názvu této práce je patrné, že nás bude zajímat vztah státu a církve. Konkrétně se zaměříme, vzhledem k předchozím uvedeným datům, na vztah státu k Římskokatolické církvi ve Španělsku, kterou pro tuto práci považuji za nejvíce kompetentní, ať již z pohledu čísel (tedy počtu katolíků ve Španělsku) či z názoru, že tato církev nejvíc dokáže ovlivnit postoj státu ve Španělsku. Z tohoto názoru bude vycházet následující hypotéza: Římskokatolická církev ve Španělsku má nezanedbatelnou roli na chodu státu, ale její politický vliv se snížil na minimum. Cílem této práce bude verifikovat tuto hypotézu pomocí relevantní literatury a online zdrojů. Nejdříve si popíšeme vývoj Římskokatolické církve z historického hlediska. V druhé části se budeme zabývat implementací vztahu státu a církve ve španělské ústavě. Třetí část bude řešit nejdůležitější bod této práce – zdali je Španělské království opravdu sekulárním státem. Na závěr budu hodnotit pohledy na vztah státu a církve ve Španělsku od transformace Španělského království v demokratický stát. Dále se v práci budu snažit odpovědět na následující otázky: Jaký je v nynější době vztah Římskokatolické církve a představiteli vysoké politiky?[2] Jak je její postavení upraveno v Ústavě? Je možné nazvat vztah státu a církve ve Španělsku jako sekularizovaný? Na tyto výzkumné otázky si nyní odpovíme v následujícím textu

Římskokatolická církev ve Španělsku

Křesťanství ve Španělsku má bohatou historii, jedná se totiž o historii dlouhou přes dva tisíce let. První písemná známka křesťanství pochází od Svatého Pavla: „Přijdu do Španělska, projdu Vaší zemí a vím, že tu mohu očekávat požehnání samotného Ježíše Krista.“ (Římské listy 15,28). Křesťanství ve Španělsku prošlo érami bojů. Po vzkvétání, které prožilo za Římského impéria, čelilo potlačení ve středověku. Iberský poloostrov byl také svědkem válek mezi křesťanskými katolickými králi a náboženstvím islámu, které skončilo slavnou Reconquistou. Ani potom ale nenastal pro křesťanství klid. Až do poloviny 19. století katolíci čelili nejistotě a nedůvěře, kterou v nich vyvolala španělská inkvizice. Ve 21. století patří Španělsko ke státům, kde křesťanství jasně převyšuje ostatní náboženství.

Katolicismus ve Španělsku převažuje nejen podle statistických studií, ale také podle studií sociologických a historických. Španělská ústava z roku 1978 obsahuje speciální článek o vztahu státu ke katolické církvi.[3] Římskokatolická církev se ve Španělsku nazývá Santa Sede – Svatý stolec. Co se týče její hierarchické struktury, ve Španělsku se nachází přes 70 diecézí, které jsou rozděleny do 14 církevních provincií. Předsednictví je tvořeno tzv. Španělskou biskupskou konferencí, jejíž sídlo je v diecézi v Toledu. Ve Španělsku je z celkového počtu 46 milionů obyvatel pokřtěných 37 milionů, což tvoří kolem 80 % populace Španělska, ačkoliv podle studií se účastní náboženství okolo 20 % pokřtěných.

Pro zkoumání vztahů mezi Římskokatolickou církví a Španělským královstvím je důležité, abychom se podívali do minulosti. Nyní si popíšeme mezinárodní konkordátní smlouvy mezi Římskokatolickou církví a Španělským královstvím. Co se týče konkordátů, pro Španělsko začaly být podstatné již za vlády Isabely Kastilské. My se ale budeme věnovat pouze třem, a to konkordátům z let 1753, 1851 a 1953.

Konkordát z roku 1753 obsahoval 23 článků a byl podepsán mezi španělským králem Ferdinandem VI. Španělským a papežem Benediktem XIV. Tento konkordát ne tak úplně odpovídal tehdejším španělským požadavkům. Z tohoto konkordátu vyplynulo tzv. královské sponzorství katolické církve ve Španělsku. Římskokatolická církev byla zaštítěna španělskou monarchií nejen z hlediska slovní podpory, ale i z ekonomické stránky. Financování církve na území Španělska a její prohlášení za oficiální církev Španělského království nebylo neočekávané. Vztahy mezi Svatým stolcem a španělskou monarchií v tomto období jsou přirovnávány ke vztahům mezi církví a státem za vlády Isabely Kastilské a době vzniku prvního konkordátu z roku 1418.[4]

Konkordát z roku 1851 měl být obnovením vztahů mezi španělskou monarchií a Římskokatolickou církví. Tento konkordát byl podepsán se souhlasem Isabely II. a papežem Piem IX. Tento konkordát je důležitý pro španělské dějiny vztahů státu a církve z toho důvodu, poněvadž se zde objevuje Iglesia católica jako jediná možná církev španělského národa. Církev měla obecně bohatá práva jako například právo výuky křesťanství ve školách anebo právo kontroly a cenzury.[5]

Konkordát z roku 1953 je zatím posledním uzavřeným konkordátem ve Španělsku. Generál Franco napsal dopis papeži Piovi XII. již v roce 1951, v níž žádal o obnovení konkordátu starého již sto let. Po zkušenostech, které měl Pius XII. s uzavřením konkordátů mezi Svatým stolcem a Hitlerem (Říšský konkordát) nebo Musollinim (Lateránské smlouvy), nechal Franca čekat až do roku 1953, kdy mu odeslal souhlasnou odpověď. V tomto posledním konkordátu byla potvrzena Římskokatolická církev jako národní církev Španělska, čili Franco svým podpisem stvrdil náboženský charakter státu. Dále byla Římskokatolická církev ve Španělsku vyjmuta z cenzury a kontroly státu a byla obnovena funkce diecézí v plné míře. Dále byly obnoveny výsady duchovenstva, nezávislost církve, a také byl obnoven náboženský manželský svazek (Payne 1987: 420-421). Takto si zajistila církev za Francova Španělska právní aspekt. Tento konkordát zůstal v platnosti až do schválení španělské ústavy z roku 1978, kde byl vztah státu a církve oddělen.

Implementace vztahu státu a církve do španělské ústavy

Španělská ústava z roku 1978 již ve své první hlavě, která nese název O právech a obecných povinnostech, zaručuje ve druhé kapitole článku 14, že „všichni Španělé jsou si před zákonem rovni, bez toho aniž by byl mezi nimi rozdíl v rase, pohlaví, názorech nebo náboženství.“ V článku 16 druhé sekce první hlavy ústavy je zaručena svoboda vyznání, ideologie nebo víry. „Nikdo nemůže být přinucen jednat proti své víře nebo náboženství.“ Ve třetím odstavci se píše, že žádná víra/náboženství nemá státní charakter. Stát respektuje existenci více druhů náboženství ve španělské společnosti a bude udržovat stejné vztahy a kooperovat na stejné úrovni jak s Katolickou církví, tak s ostatními. Z hlediska ústavního je tedy patrné, že Španělské království v nynější době udržuje k Římskokatolické církvi stejné vztahy, jako k církvím ostatním a díky tomu je Španělsko považováno za stát sekulární, bez jakékoliv nadřazenosti jedné z církví.

Sekularizace ve Španělsku

Primárně budeme považovat španělskou monarchii za stát sekulární, jelikož tak jsme jej zhodnotili podle článku 16 Španělské ústavy. Díky tomuto článku považuje María Roca španělský stát jako neutrální ve vztahu ke kterémukoliv náboženství. Tento sekularismus nazývá pozitivním, vzhledem odmítnutí nadřazení kterékoliv církve ve Španělsku nad ostatní. Stát udržuje stejnou kooperaci jak s Římskokatolickou církví, tak i s ostatními církvemi. Roca tento sekularismus považuje za blízký francouzskému modelu sekulárního státu (Roca 2010: 629-630). Tuto doktrínu sekularismu přijala za své Španělská socialistická dělnická strana – PSOE (Partido socialista obrero español).

Z konstitucionálního hlediska má Španělsko dlouhou tradici udržování vztahů s katolickou církví na státní úrovni - jako národní náboženství. Výjimkou bylo období Konstituce z roku 1869 a Konstituce Druhé španělské republiky (1931 – 1936).[6] Velice silné postavení měla katolická církev za Francovy diktatury. Její privilegia silně převažovala ostatní náboženství. Jiná víra než katolická byla označena za neplatnou a její vyznavači byli tvrdě trestáni. Bylo zakázáno vlastnit jiné náboženské knihy nežli Bibli, jiné náboženské materiály, časopisy nebo listy než ty s katolickou tematikou. Zajímavým faktem byl tedy přechod od čistě konfesního systému s nemalým vlivem Římskokatolické církve, kterým bylo Francovo Španělsko, ke státu sekulárnímu a demokratickému, který zajišťuje svobodu vyznání. Španělská ústava podle Zoily Combalíi obsahuje 4 ústavní principy, které vyjadřují vztah státu a církve (Combalía 2010: 631):

Náboženská svoboda
Princip náboženské rovnosti
Princip sekularizace státu
Princip kooperace

Podle Jelena a Wilcoxe prošel vztah státu a církve ve Španělsku třemi fázemi. První fází bylo nastolení republikánského antiklerikálního režimu na počátku 20. století. V druhé fázi proběhl obrat. Francův režim uvedl Římskokatolickou církev za národní a státní náboženství a s Papežem Piem XII. podepsal konkordát. Třetí fází prošla monarchie v 70. a 80. letech při demokratizaci státu. Římskokatolická církev již neměla vyšší postavení než ostatní náboženská vyznání (Jelen, Wilcox 2002: 100).

Dnešní pohled na vztahy církve a státu:

Prokázalo se, že praktikující katolíci tíhnou více ke konzervativní Lidové straně, která obhajuje tradiční znaky Španělského království. Oproti tomu antiklerikální sektor voličů volí levicové strany. Faktem ovšem je, že i někteří praktikující katolíci tíhnou k levicovým stranám, konkrétně ke Španělské socialistické dělnické straně. Za předsedy PSOE Felipa Gonzálese tuto politickou stranu v roce 1982 volilo až 25 % praktikujících katolíků (Jelen, Wilcox 2002: 96). Tento příliv praktikujících katolíků byl pravděpodobně způsoben transformací vztahů státu a Římskokatolické církve v posledních třiceti letech (Ibid: 96).

Podle Paula Toribia se vztahy mezi španělskou vládou a katolickou církví vyostřily právě v dobách 90. let za vlády PSOE. Jelikož je tato levicová strana všeobecně známá jako odpůrce fungování státu po boku s církví, není určitě nemyslitelné, že za její vlády měla církev velké problémy udržet si kontakty a postavení před legislativními a výkonnými orgány. S úspěchem socialistů byla církev na politické scéně opomíjena, na což za vlády Falangy nebyla zvyklá. Samozřejmě, že oporu našla v opoziční straně – nejdříve v roztříštěné Lidové alianci (AP, Alianza popular), později i u transformované Lidové strany (PP, Partido popular). Není také neobvyklé, že sympatie byly rozděleny i v regionech. Největší úspěch má sekulární fungování státu právě v regionech, které jsou typickou voličskou základnou PSOE. Jsou to především Andalusie, Murcia, Comunidad Valenciana anebo Extremadura. Zajímavostí je, že regiony, které mají separatistické tendence, jako je Galicia, Catalunya anebo Baskicko, patří mezi zastánce přiblížení vztahů katolické církve a státu. Podle Auberta je to způsobeno díky pozici Lidové strany v těchto regionech. Ta zde nalézá svou voličskou základnu, a po separatistických politických stranách, jako je například Herry Batasuma či Konvergence a Jednota, sklízí úspěch. Církev, která byla za vlády PSOE oslabena, působila díky svým kontaktům u Lidové strany v těchto regionech a pracovala na utvrzení svého postavení a utužení vztahů s opozicí (Toribio 1996: 72-73).

Za vlády PSOE v letech 2004-2008 byl uveden v platnost 1. ledna 2007 zákon, který změnil financování katolické církve. Ta od tohoto data nedostává od státu žádnou finanční podporu, již nepatří ani mezi instituce, které jsou osvobozeny od daní. Církev obdrží pouze peníze, které jí darují daňoví poplatníci. Podle České sekce Vatikánského rozhlasu biskupové poukazují na to, že daňová kampaň z roku 2006 ukázala, že reálné vnímání katolické církve společností je pozitivní. Každým rokem stoupá ve Španělsku počet lidí, kteří odpisy z daní věnují na potřeby církve. Jejich počet za poslední tři roky[7] vzrostl o 800 tisíc osob. Celkově ze svých daní podporuje církev 9 milionů španělských daňových poplatníků.[8] Za vlády PSOE v letech 2008-2011 byl vypracován zákon o svobodě vyznání, v němž bylo především zakomponováno stanovisko o přísně neutrálním postoji státu ke všem náboženstvím. PSOE dále chce prosadit sexuální výuku do školních osnov nebo podporovat ze státních peněz takzvanou potratovou pilulku. Bývalý předseda strany José Luis Rodriguéz Zapatero během svého prvního období legalizoval homosexuální manželství, a dokonce prosadil právo homosexuálů na adopci dětí. Patří ke generaci, jež chce oddělit církevní život od politiky. Mezi levicovými politiky mu to získává značnou popularitu. Jeho příznivce nezviklá ani kritika ze strany církve, podle níž Zapatero zradil tradiční rodinné hodnoty.[9]

Postoj Lidové strany k církvi míří opačným směrem. Lidová strana například podpořila Světové dny mládeže 2011, které se konaly v Madridu. Osobní záštitu této akce převzala prezidentka autonomní komunity Madrid a členka PP, Esperanza Aguirre. Ta dokonce zabránila antipapežským pochodům v době konání akce.[10]

Další rozbroj vyvolal madridský tribunál v dubnu roku 2011. Odmítl totiž povolit ateistický pochod městem ve dnech, ve kterých se konají křesťanské svátky - Semana Santa.[11] Madridská asociace ateistů a volnomyšlenkářů nařkla rozhodnutí soudu z nerespektování ústavy a nadržování Římskokatolické církvi. Také podotkla, že to je znak narušení sekularizace státu. Tribunál se ovšem ohradil tím, že jeho rozsudek je kompetentní právě vzhledem k ústavě, která zaručuje svobodu všem náboženstvím a vyznáním a křížící se pochod křesťanů s ateisty by mohl vyvolat konflikt, který by ublížil právě náboženské svobodě, tak jak je popsána ve Španělské ústavě.[12]

Faktem je, že postavení Římskokatolické církve bylo od demokratizace státu výrazně oslabeno. I přes dřívější vliv nebyla schopná zastavit či zpomalit kroky vlády, která schválila legalizaci rozvodu, upravila postavení zákona o interrupcích a legalizovala svazek homosexuálů.

Závěr

Španělská Římskokatolická církev si prošla svou dlouhou historií. Po transformaci Španělska v demokratický stát, která následovala po Francově diktatuře, a během níž byla Římskokatolická církev na výsluní, následovalo její výrazné oslabení. Díky zrušení cenzury, a tedy působení médií, se k občanům dostaly informace o zmenšování se počtu katolických věřících nebo například i to, že praktikujících katolíků stále ubývá. Římskokatolická církev již není v pozici, kdy byl katolicismus státním náboženstvím. Musela se s touto transformací vyrovnat.

Vztah státu ke katolické církvi je rezervovaný. Ačkoliv je Španělské království považováno za stát s převažujícím počtem obyvatel katolického vyznání, veřejné mínění podporuje sekularizaci státu. I přestože zde působí mnoho náboženských hnutí, jež se snaží obnovit užší spolupráci státu s katolickou církví a samotná katolická církev spolupracuje s Lidovou stranou, která je vřelejším vztahům očividně také nakloněna, stát z politického hlediska nezměnil svoji podobu a nesnaží se vztah s katolickou církví změnit na vřelejší či dokonce úplně obnovit a prohlásit katolicismus za národní/státní náboženství (Toribio 1996: 73). I když se může zdát nelogické, že stát kde je většina občanů katolického vyznání, usiluje o přísné oddělení vztahů státu s katolickou církví, Toribio našel velice jednoduché vysvětlení. „Nacházíme se ve 21. století, kde technika a pokrok zaznamenávají čím dál větší úspěchy. Nacházíme se v období post-industriální společnosti, ve které se člověk podrobil určitému vzorci kolektivního jednání a ve které je vzorec podle konzervativní katolické církve již pouze nostalgickým a archaickým. Nyní dává společnost přednost globálním problémům a solidaritě, a také věcem významově stále méně nacionálním a méně nábožensky zaměřeným“ (Toribio 1996: 73). Jonathan Bartley z britské organizace Ekklesia tvrdí, že v Evropě končí éra, kdy za celé křesťanstvo mluvila jedna velká církev. Velký posun nastal podle něj hlavně díky přistěhovalectví, šíření demokracie, rostoucí pluralitě jednotlivých náboženských směrů, a také díky sekularizaci.[13]

V úvodu byla stanovena hypotéza: Římskokatolická církev ve Španělsku má nezanedbatelnou roli na chodu státu, ale její politický vliv se snížil na minimum. Vzhledem k této hypotéze můžeme říct, že byla verifikována. Postavení Římskokatolické církve mělo silné postavení v historické minulosti Španělska, ovšem po demokratizaci státu se toto postavení rapidně změnilo. Římskokatolická církev byla oslabena a její politický vliv již není skoro znát. Nedokázala zabránit vládnímu schválení atributů, které pro ni byly důležité. Z mého pohledu je již její politické postavení přežitkem a v nejbližší době to ani nesměřuje k tomu, že by se její postavení změnilo.

Použitá literatura:

CIS (Centro de informaciones sociológicas). Studium 2 852, leden 2011. [online]. [cit. 1. 1. 2012]. Dostupné z URL <http://www.cis.es/cis/opencms/-Archivos/Marginales/2840_2859/2859/Es2859.pdf >
Combalía, Zoila; María Roca. Religion and the Secular state of Spain in Torrón, Javier Martinéz; Durham, Cole W., Jr. 2010. Religion and the Secular state. Provo: Brigham Young University
Česká sekce Vatikánského rozhlasu. [online]. [cit. 1. 1. 2012]. Dostupné z URL <http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=14137 >
Český rozhlas. [online]. [cit. 1. 1. 2012]. Dostupné z URL <http://www.rozhlas.cz/nabozenstvi/zpravy/_zprava/467859 >
Deník El norte de Castilla. [online]. [cit. 1. 1. 2012]. Dostupné z URL <http://www.elnortedecastilla.es/agencias/20110728/mas-actualidad/espana/aguirre-confia-autorice-manifestacion-antipapa_201107281358.html >
Deník El País. [online]. [cit. 1. 1. 2012]. Dostupné z URL <http://www.elpais.com/articulo/madrid/justicia/avala/prohibicion/marcha/atea/danar/libertad/religiosa/elpepuespmad/20110421elpmad_1/Tes >
Jelen, Ted Gerard; Wilcox Clyde. 2002. Religión y política: Una perspectiva comparada. London: Cambrige university press.
Konkordát 1753. [online]. [cit. 1. 1. 2012]. Dostupné z URL <http://bib.cervantesvirtual.com/bib_tematica/jesuitas/seleccion_textos/seleccion_textos11.shtml >
Konkordát 1851. [online]. [cit. 1. 1. 2012]. Dostupné z URL <http://books.google.es/books?id=GNYCAAAAYAAJ&printsec=frontcover#v=onepage&q&f=false >
Machuca, Pablo. El número de católicos disminuye un 1,5 % en un año. [online]. 10. 5. 2010. [cit. 1. 1. 2012]. Dostupné z URL <http://www.publico.es/espana/311578/el-numero-de-catolicos-disminuye-un-1-5-en-un-ano >

Payne, Stanley G. 1987. The Franco regime 1936 – 1975. London: The University of Wisconsin.

Španělská biskupská konference. [online]. [cit. 1. 1. 2012]. Dostupné z URL <http://www.conferenciaepiscopal.es/

Odpovědná redaktorka: Bc. Petra Slavíková

Odpovědná korektorka: Bc. Hana Stýblová

Obrázek převzat z: tema.novinky.cz

[1] CIS neboli Centro de investigaciones sociológicas je centrum pro studium sociologických jevů ve společnosti ve Španělsku.

[2] Představiteli vysoké politiky jsou myšleni volení zastupitelé občanů v Parlamentu a Senátu.

[3] Více viz kapitola II.

[4] (text Konkordátu 1753 dostupný z URL <http://bib.cervantesvirtual.com/bib_tematica/jesuitas/seleccion_textos/seleccion_textos11.shtml >)

[5] (text Konkordátu 1851 dostupný z URL <http://books.google.es/books?id=GNYCAAAAYAAJ&printsec=frontcover#v=onepage&q&f=false >).

[6] Za II. španělské republiky se adaptoval model nenávisti a nepřátelství mezi náboženstvími (Combalía 2010: 630).

[7] Článek vyšel v únoru 2011.

[8] (Česká sekce Vatikánského rozhlasu z URL <http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=14137 >).

[9] (Český rozhlas, dostupné z URL <http://www.rozhlas.cz/nabozenstvi/zpravy/_zprava/467859 >).

[10] (Deník El norte de Castilla dostupný z URL <http://www.elnortedecastilla.es/agencias/20110728/mas-actualidad/espana/aguirre-confia-autorice-manifestacion-antipapa_201107281358.html >).

[11] Semana Santa jsou Velikonoční svátky ve Španělsku, kdy jsou ve všech městech organizovány křesťanské pochody.

[12] (deník El País, dostupné z URL <http://www.elpais.com/articulo/madrid/justicia/avala/prohibicion/marcha/atea/danar/libertad/religiosa/elpepuespmad/20110421elpmad_1/Tes >)

[13] (Český rozhlas, dostupné z URL <http://www.rozhlas.cz/nabozenstvi/zpravy/_zprava/467859 >).

Jak citovat tento text?

Dvořáková, Monika. Vztah církve a státu ve Španělsku [online]. E-polis.cz, 29. únor 2012. [cit. 2025-02-22]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/vztah-cirkve-a-statu-ve-spanelsku.html>. ISSN 1801-1438.