Společenskovědní časopis

Přirozené a spravedlivé právo, resp. smlouva

22. říjen 2007 JUDr. Dalibor Grůza Ph.D. komentáře

Otázku, co je právo potažmo, co by mělo být, odpovídá v právní vědě filosofie práva. Podle odpovědi na tuto obecnou právní otázku je možno rozlišovat základní filosofické přístupy. Právo jako spravedlnost pojímá přirozenoprávní přístup, právo jako soubor právních norem přístup pozitivistický, právo jako zvyklosti historická škola a právo jako vyrovnávání soupeřících zájmů přístup sociologický.

Přirozené a spravedlivé právo, resp. smlouva

Filozofie přirozenoprávní je nejstarší filozofie práva západní civilizace. Její kořeny sahají do starého Řecka a náleží k ní řada představitelů v průběhu dějin. Mezi jinými to jsou řecký filozof Aristoteles (384-322 p.n.l.), velký středověký teolog a filozof Sv. Tomáš Akvinský (1224-1274), zakladatel mezinárodního práva Hugo Grotius (1583-1645) a politický filozof, který přímo ovlivnil koncepci vlády v čase americké revoluce, John Locke (1632-1704). Dále to jsou současní představitelé přirozenoprávní školy.

Představitelé přirozenoprávní filozofie věří v koncepci vyššího práva nebo práva, které je nad lidským právem. Pramenem tohoto vyššího práva je střídavě Bůh, lidský rozum nebo lidská přirozenost. Toto přirozené právo je nezměnitelné a všeobecně závazné pro všechny osoby ve všech dobách. Tato škola nalezla své uplatnění v institutech základních lidských práv a svobod. Kritikové tohoto přístupu odmítají existenci všeobecně závazných ideálů, které se nemění. Podle nich takové východisko činí právo nepružné, nezpůsobilé přizpůsobovat se měnící se společnosti. Dále odmítají možnost zjištění těchto ideálů, které pokládají za nikoliv samozřejmé.

Filosofie pozitivněprávní je relativně novou filozofií práva, předloženou poprvé Angličanem Johnem Austinem (1790-1859). Mezi jeho další nejvýznamnější představitele lze zařadit zakladatele normativismu Rakušana Hanse Kelsena (1881-1973). Tento přístup je v současné filozofii práva pokládán za převládající.

Austin oddělil pozitivní právo od jiných „druhů práva“, jako je božské právo a morální pravidla. Pozitivním právem Austin mínil souhrn pravidel stanovených politickým suverénem. Jde o právo lidí pro lidi, nikoliv Boží pro lidi. Pozitivní právo se týká práva jaké je, nikoliv jaké by mělo být. Jako příkazy suveréna pozitivní právo poskytuje sankce proti jeho porušení. Tato filozofie je kritizována pro své ostré rozlišení práva a morálky. Ve skutečnosti morálka často utváří právo. Dále je kritizována pro popření univerzality některých norem, pozitivně právní přístup neumožňuje čelit právu diktátorskému nebo totalitnímu.

Historicko-právní škola vychází z dialektické filozofie Hegelovy podle, které je pravda vývojový proces (jako protiklad jejího zjištění jednou pro vždy) a stejně tak právo představuje vývojový proces. Právo podle historické školy je postaveno na vršení zvyklostí určitých lidí a kultury. Stejně jako jazyk, umění a hudba jsou výsledky určitých národních zvyklostí, tak je tomu i v případě práva. K řádnému pochopení práva je třeba podniknout historický výzkum, vycházející z vývoje národních zvyklostí a přístupů. Čelným představitelem této školy byl Němec Karl von Savigny (1779-1861). Historicko-právní škola byla ceněna pro její příspěvek v historických výzkumech práva a kritizována pro svou poplatnost jedné filozofické škole a nacionalismu zdůrazňující národní zvyklosti a jedinečnost národních dějin.

Sociologický přístup je představován mezi jinými v angloamerické právní oblasti např. Američanem Roscoe Poundem (1870-1964) a v oblasti kontinentálního práva Němcem Maxem Weberem (1864-1920) a jeho sociologií práva. Sociolog Pound nahlíží na právo jako na pokus o vyvážení soupeřících společenských zájmů - tj. různých nároků a přání lidské bytosti buď jako jednotlivce nebo jako skupiny. Tento přístup se zabývá skutečnými společenskými dopady právních institutů a klade důraz na společenský zájem, kterému zákon slouží více než na jeho sankce . Běžně užívané techniky jsou statistiky a výzkumy veřejného mínění.

Sociologický přístup bývá ceněn pro jasné vyčlenění různých společenských zájmů, které se musí právo pokusit vyvažovat. Kritika směřuje proti náchylnosti k pragmatismu, co se týká praktické užitečnosti práva, proti hledisku normativity nebo dosahování určitých ideálů. Například, jestliže výzkum určí, že velká většina dětí je nevděčná, je otázkou, zda legislativa má v souladu s obecným proudem zrušit vyživovací povinnost potomků nebo naopak vynucovat tuto povinnost proti proudu. Sociologie tak dodává informace, které zákonodárce zvažuje a na základě, kterých se rozhoduje.

Podle mého názoru cílem ideálního, resp. přirozeného práva stejně jako ideálního státu jako společenského potažmo právního vztahu má být přiblížit se soukromému právu tedy právu, kde výlučnou roli hraje dohoda rovných subjektů. Ideální, resp. přirozené právo se tak dle mého názoru shoduje společenskou smlouvou jako soukromoprávním institutem, který předpokládá vyřešení všech společenských vztahů v ideální společnosti na základě svobodné a skutečné dohody všech zúčastněných právních subjektů. Takováto jednotná a svobodná vůle ve skutečném státě však představuje nedostižný ideál, jemuž se můžeme pouze přiblížit ve spravedlivém právu.

Předpoklady dosažení tohoto přirozeného, resp. ideálního práva jsou podle mne následující:

Svobodná a skutečná dohoda všech subjektů práva, jen tak je trvale udržitelná a není ohrožena protiprávním jednáním jako jsou krádež, vražda apod.
Subjekty této dohody musí být všechny živé organismy, protože pak by se nejednalo o trvale udržitelnou moc z důvodu odporu těchto nesouhlasících organismů.
Všemocnost všech živých organismů jednajících ve vzájemné dohodě, protože jedině tak bude tato moc maximální a trvale udržitelná neohrožená mocí s touto dohodou nesouhlasících organismů a hmotnými jevy. Všemocnost zároveň znamená úplné poznání a ovládnutí přírody.

Toto je ideál přirozeného práva, kterému se snažíme ve skutečné společnosti pouze přiblížit. Skutečná společnost, resp. stát jsou však tomuto ideálu velmi vzdálené, proto proveditelným ideálem v určitém čase není přirozené právo, ale pouze právo spravedlivé jako maximální trvale udržitelné přiblížení se přirozenému právu tak, jak jsem jej uvedl shora. Toto pojetí spravedlivého práva vychází z pojetí hmotného světa jako přechodné fáze nesouvislého světa jedinců a věcí oproti souvislému světu, tj. souladu všech a všeho, po nastolení přirozeného práva, který představuje souvislou jednotu osob a věcí zřejmě s jediným vědomím právnické osoby, kterému je třeba se postupně přiblížit a tím nastolit přirozené právo.

Jakým způsobem je třeba se přibližovat přirozenému právu ve spravedlivém platném právu. Toto spravedlivé platné právo musí vycházet z charakteru přirozeného práva jako budoucí smlouvy všech v souladu se vším, musí tedy v prvé řadě odpovídat svobodné a skutečné vůli každého živého tvora, tzn. je třeba dát jednoznačně přednost soukromému právu založeném na svobodné a skutečné vůli každého živého tvora a jeho dohodě s ostatními živými tvory. Většina k právním úkonům způsobilých živých tvorů by měla přistupovat k spravedlivému právnímu (státnímu) donucení jiných živých tvorů pouze v případě, že jejich jednání považují za vysoce pravděpodobně škodlivé pro společnost všech, která má být v souladu se vším. Zde jde o spravedlivé právním donucení ze strany většiny k právním úkonům způsobilých živých tvorů, která má podle mého názoru přirozené právo přiměřeným způsobem nutit jiné živé tvory k jednání z jejich pohledu vysoce pravděpodobně prospěšnému pro společnost a sankcionovat jednání z jejich pohledu vysoce pravděpodobně škodlivé pro společnost, při nemožnosti dosáhnutí téhož svobodnou a skutečnou dohodou ve smyslu soukromého práva. Pro společnost vysoce pravděpodobně škodlivé platné právo či jednání soukromého subjektu vysoce pravděpodobně zvětšuje rozpory s obsahem níže popsaného přirozeného práva, vysoce pravděpodobně prospěšné jednání pro společnost vysoce pravděpodobně tyto rozpory snižuje či zmírňuje.

Vedle spravedlivého práva, které je v ideálním případě shodné s platným právem, existuje rovněž faktické (nikoliv spravedlivé právní) donucení živých tvorů, zejména při uzavírání smluv, které by však mělo být v souladu s tímto spravedlivým platným právem. V případě tohoto faktického donucení, které je ponecháno spravedlivým platným právem na skutečné a svobodné vůli živých tvorů, tak by tyto subjekty měly avšak nemusí (jedná se o moralní pravidlo) jednat tak, aby převážně pravděpodobně nedošlo ke zvětšení rozporů s obsahem níže popsaného přirozeného práva.

Není-li živý tvor schopen posoudit, jestli očividně, vysoce nebo převážně pravděpodobně se přibližuje nebo vzdaluje poznatelnému obsahu přirozeného práva uvedenému níže, má přírozená právo jednat podle své svobodné a skutečné vůle, tedy podle své přirozenosti.

Proto ani nespravedlivá veřejná smlouva čili nespravedlivé platné právo, kde se uplatní princip většiny, nemůže ospravedlnit nespravedlivé donucení očividně škodlivé pro společnost z hlediska jednotlivce, tedy očividný růst sporů, srážek ve společnosti spojený s každým takovým jednotlivým donucením, které musí být v případě podstatné míry této nespravedlnosti napraveno právní cestou, tedy veřejnou smlouvou menšiny a většiny, a v případě nemožnosti právní cesty i mimoprávními prostředky. Podstatnost míry v případě zásahu právními či mimoprávními prostředky odůvodňuje, že podle mého názoru v případě nepodstatného nebezpečí, postačí normativní síla zákonitého vývoje skutečnosti k odstranění tohoto nepodstatného nebezpečí. Rozpor se skutečností totiž dříve nebo později přinutí účastníka, aby opustil názor očividně škodlivý pro společnost, jak byl popsán výše. Spravedlivé donucení vycházející z vůle jedince nebo malé skupiny osob ve společnosti všech by se však mělo omezit na případy práva, resp. jednání z jejich hlediska očividně škodlivého nebo prospěšného pro společnost.

V případě shora uvedeného použití prostředků spravedlivého donucení ze strany jednotlivce, soukromé skupiny nebo státu ve společnosti všech při očividně škodlivém právu nebo při nedokonalosti práva jako vynutitelné veřejné (společenské) smlouvy, která vyžaduje vynutitelnost, např. v případě mezinárodního práva v současné době nebo v případě právního donucení soukromých osob má jít o přiměřené donucení, tj. uplatní se zásady známé z vnitrostátního práva jako zásady subsidiarity a proporcionality v případě krajní nouze a nutné obrany. Při krajní nouzi a nutné obraně platí, že lze násilím odvrátit toto nebezpečí, pokud hrozí bezprostředně, nelze odvrátit jinak a následek tohoto jednání není očividně škodlivější než následek, který hrozil z tohoto nebezpečí. V případě shora uvedeného použití mimoprávních prostředků ze strany soukromých osob při selhání platného práva tyto zásady platí rovněž s tím rozdílem, že nebezpečí nemusí hrozit bezprostředně, může jít i o vzdálené nebezpečí, které nelze odvrátit jinak. Toto plyne z toho, že při odvracení nebezpečí při krajní nouzi nebo nutné obraně v rámci vnitrostátního práva je vždy možno v případě vzdáleného nebezpečí požádat o pomoc složky státní moci, které mají povinnost a moc účinně zasáhnout. V případě selhání práva však tato povinnost a moc účinně zasáhnout není dána, buď z důvodu nedokonalosti práva jako v případě mezinárodního práva veřejného, kde ještě nedošlo ke konstituování mezinárodního svrchovaného státu resp. federace příp. konfederace, nebo v případě nespravedlivého státního zřízení, resp. práva, které je očividně škodlivé pro společnost. Zásada neškodlivého výsledku je sporná a zřejmá až po dokonání použití donucovacích prostředků, proto je třeba další zásady, která nám pomůže posoudit splnění zásady neškodlivého výsledku při použití donucovacích prostředků před a v průběhu použití donucovacích prostředků. Tímto dalším pravidlem je zásada, že při použitém donucení nesmí růst rozpory s níže popsaným přirozeným, ideálním právem, musí jít o mírnění těchto rozporů, o přiblížení se tomuto právu nikoliv o vzdálení se níže uvedeném přirozenému, ideálnímu právu..

Co se týká v současnosti poznatelného obsahu přirozeného práva jako budoucí skutečné a svobodné smlouvy všech ve smyslu soukromého práva v souladu se vším, kterému se ve spravedlivém platném právu a jednání máme snažit co nejvíce přiblížit neustálým snižováním srážek, sporů ve společnosti všech živých tvorů a všeho, tak tento v současnosti poznatelný obsah přirozeného práva lze podle mého názoru popsat tak, aby nešlo o očividně škodlivé jednání pro společnost z hlediska žádného živého tvora a zároveň tak, aby byly plněny povinnosti obsahujících očividně prospěšné jednání pro společnost z hlediska každého živého tvora, jinak ať si každý dělá, co chce.

Zbývá stanovit co rozumím pro společnost očividně prospěšným a škodlivým jednáním ze strany každého jednotlivého živého tvora. Toto očividně prospěšné a očividně škodlivé jednání v rámci přirozeného, ideálního práva musí vycházet z dotazu na každého jednotlivého živého tvora na jeho skutečné požadavky, od kterých není ochoten v žádném případě ustoupit, vůči výše uvedeným předpokladům přirozeného práva jako svobodné a skutečné dohodě všech ve smyslu soukromého práva o všem. Tyto požadavky lze rovněž vymezit jako jeho požadavky, které klade na z hlediska všech ideální svět, resp. právo, co v něm bezpodmínečně musí být a co v něm bezpodmínečně nesmí být. Přesnější vymezení těchto požadavků plynoucích z odpovědí jednotlivých živých tvorů v rámci smluvní procesu utváření výše uvedeného přirozeného, ideálního práva a jejich shrnutím do právních vět dostaneme obsah přirozeného práva. U jednotlivých živých tvorů, kteří nebudou schopni tuto otázku pochopit či zodpovědět, je třeba vycházet z jejich hypotetické odpovědi vyjádřený jejich způsobilými zástupci.

Má odpověď na otázku, co bezpodmínečně požaduji od přirozeného práva, resp. z hlediska všech ideální společnosti, zní: Bezpodmínečně nechci, aby zbytečně trpěli živí tvorové, kteří trpět nechtějí. Bezpodminečně nechci, aby postupně žádný člověk a zvíře nebyli zbytečně Vážně ohrožení postupně na životě a zdraví z důvodu nedostatku. Bezpodmínečně chci, aby pomocí vědy a genetického kódu byly zpětně bez zbytečného prodlení oživeni všichni živí tvorové, kteří chtějí žít a umřou, nebo aby tito neumírali. Bezpodmínečně chci, aby byly co nejvíce uspokojeny potřeby všech lidí a zvířat (které podle mého názoru závisí na jejich energičnosti, viz. níže uvedené texty v rámci literatury) se svobodným a skutečným souhlasem dotčených jedinců. Bezpodmínečně chci, aby můj životní partner byl se mnou živý, bude-li si to přát on, a věrný na věky. Další bezpodmínečné požadavky, které spolu s mými by měli určit obsah příkazů přirozeného ideálního práva, kterému se ve spravedlivém platném právu a jednání máme snažit, co nejvíce přiblížit, by měl plynout z anonymního sociologického průzkumu s anketní otázkou pro všechny lidi co jednotliví lidé bezpodmínečně chtějí jako obsah přirozeného, ideálního práva z hlediska všech ideální společnosti.

K výše uvedenému je třeba připojit, že cílem jakéhokoliv jednání jakéhokoliv živého tvora ve společnosti všech ve vztahu ke všemu má být trvale snížit vzájemné srážky, a to až k nastolení skutečnosti téměř bez srážek v podobě smlouvy všech o všem, tedy shora uvedeného přirozeného, ideálního práva či z hlediska všech ideální společnosti. Tam, kde není možné dosáhnout této svobodné a skutečné dohody všech dotčených živých tvorů ve smyslu soukromého práva, nastupuje spravedlivé právní ale i jiné donucení k této dohodě v podobě shora uvedených srážek, a to někdy ze strany dotčených živých tvorů, avšak vždy ze strany neživé skutečnosti (lze hovořit o normativní síle skutečnosti nebo Boží prozřetelnosti, jak to komu lépe vyhovuje). Avšak předběžné poznání výsledku shora uvedeného spravedlivého donucení, popř.je představujících srážek je vždy nejisté, protože podle pravidla, že vše souvisí se vším, bychom museli znát všechny objektivní a subjektivní podmínky skutečnosti čili bychom museli být vševědoucí. Proto lze hovořit pouze o vysoce pravděpodobném výsledku v případě spravedlivého práva, o převážně pravděpodobném výsledku v případě morálního jednání či faktického donucení a o očividném výsledku v případě v současnosti poznatelného obsahu přirozeného práva, jak to činím výše.

Pojetí práva jako společenské smlouvy podle mého názoru představuje zároveň syntézu výše uvedených právně-filosofických přístupů. Obdobně jako v přirozenoprávní filosofii je možno zachovat dualitu přirozeného a pozitivního, resp. platného práva.V souladu s pozitivněprávní filosofií se omezuje smluvní vymezení práva na pojmy a jevy z oblasti pozitivního, resp. platného práva. Dále podobně jako historická škola je třeba chápat společenskou smlouvu pomocí historického výkladu, neboť současné znění společenské smlouvy je pravidelně výsledkem změn znění předchozích. Co se týká sociologického přístupu představuje společenská smlouva již pojmově společenský jev, předmětem sociologického zkoumání pak může být zejména výše uvedený obsah přirozeného, ideálního práva i další skutečnosti. Je však třeba poznamenat, že sociologický přístup přesahuje hranice právní vědy a představuje otázky příbuzného vědního oboru.

Literatura:

Irwin´s business law, Klayman E.I., Bagby J.W., Ellis N.S., nakladatelství Richard D. Irwin, inc, USA, 1994.
Filosofie rovnováhy, JUDr. Dalibor Grůza Ph.D., www.sweb.cz/filosofierovnovahy
Vztah mezinárodního práva veřejného a soukromého a vnitrostátního práva z pohledu upravovaných společenských vztahů, JUDr. Dalibor Grůza Ph.D., www.e-polis.cz , 2006
Poměr uvážení a vázanosti státních orgánů právními normami, JUDr. Dalibor Grůza Ph.D., 2007, www.e-polis.cz
Budoucnost práva, JUDr. Dalibor Grůza Ph.D., 2007, www.e-polis.cz
Smlouva a donucení, JUDr. Dalibor Grůza Ph.D., 2007, www.e-polis.cz
Filosofie ekonomického prava, JUDr. Dalibor Grůza Ph.D., 2007, www.e-polis.cz
Spravedlivá válka (bellum iustum), JUDr. Dalibor Grůza Ph.D., 2007, www.e-polis.cz

Jak citovat tento text?

Grůza, Dalibor. Přirozené a spravedlivé právo, resp. smlouva [online]. E-polis.cz, 22. říjen 2007. [cit. 2025-02-22]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/prirozene-a-spravedlive-pravo-resp-smlouva.html>. ISSN 1801-1438.